Osudová dynamika: když vztah létá mezi extází a pádem

Nejsem psychiatr ani psycholog. Tento text je moje úvaha vyplývající z dlouholetého zájmu o tuto problematiku a subjektivní zkušenosti. Není to odborné ani léčebné doporučení a nevede k samodiagnostice.

Lidská blízkost je zapsaná v architektuře našeho mozku i těla. Zdravé partnerství působí jako regulátor, odlehčuje nervové soustavě a přináší úlevu. Když se k této biologii připojí raná zkušenost s nejistou blízkostí, geneticko-epigenetická citlivost a kulturní příběhy o lásce, může se běžná oscilace změnit v cyklus extáze a pádu. Navenek to připomíná toxický vztah, já tomu však říkám osudová dynamika. Síla, která dovede na jednu stranu vztah i člověka rozložit a na druhou stranu otevřít cestu k nové zralosti jak jednotlivce tak páru.

Osudová proto, že Carl Gustav Jung kdysi řekl: „Dokud neučiníš nevědomé vědomým, bude řídit tvůj život a ty tomu budeš říkat osud."

Vztah je setkáním dvou nevědomí, proto se osud každého z partnerů postupně stává i osudem jejich vztahu.

Mechanismus rozkmitu: odměna, hrozba a uklidnění

I krátký kontakt – zpráva, dotek, pohled – spustí v mozku centra odměny. Dopamin vystřelí a tělo dostane jasný signál: „tohle je důležité, chci víc". Euforie, která se rozlije, je podobná účinku kokainu. Jakmile však kontakt zmizí, přichází craving. Ticho bolí, hlava se roztočí do neklidu a přichází pád.

Když očekávaný signál nepřijde, aktivují se oblasti spojené se sociální bolestí. Prožíváme to jako palčivé ticho nebo odmítnutí, i když jde třeba jen o nepřečtenou zprávu. Nervová soustava čte ztrátu blízkosti jako ohrožení, tělo reaguje podobně jako při fyzické bolesti.

Třetí složku tvoří uklidnění přítomností druhého. Blízký dotek, klidný hlas nebo prosté vědomí, že je někdo nablízku, snižují zátěž nervového systému. Partner se tak stává externím regulátorem našeho stresu.

Cyklus zesílí, když je partner dostupný nepravidelně. Mozek se učí nejvíc z nepředvídatelných odměn. Proto se touha vrací ještě silnější. Směs krátkých zášlehů odměny, bolestivých výpadků a občasného uklidnění pak drží vztah v amplitudě připomínající závislost.

V těle to má jasné signály. Rychlejší tep, tlak v hrudi nebo žaludku, zadržený dech, zúžená pozornost na telefon či na partnerův výraz. To jsou první náběhy cyklu odměna–hrozba–uklidnění.

Psychologické vzorce ve vztahu: závislostní smyčka

Osudová dynamika se často vtělí do vzorce pursuer–withdrawer. Jeden partner zoufale hledá blízkost, volá, píše, tlačí na kontakt. Druhý couvá, mlčí, mizí do svého prostoru. Čím víc se jeden přibližuje, tím víc se druhý odtahuje. Na povrchu to vypadá jako špatná komunikace, ve skutečnosti běží v mozku stejný mechanismus, jaký se spouští u závislostí.

Východisko neleží v logice ani v radách, ale v narušení samotného vzorce. Přibližující partner musí udělat téměř nemožné – přestat hledat kontakt a ustoupit. Když tlak povolí, stahujícího partnera to paradoxně začne přitahovat zpět. Pro nervovou soustavu je to však extrémní zátěž. Připomíná to skok z vysoké skály do neznámé vody. Panika zaplaví tělo, dech se zadrhne a mysl křičí, že je to nebezpečné.

Pak přicházejí abstinenční stavy podobné drogovým. Nespavost, vtíravé myšlenky, úzkost, fyzické napětí. Nervová soustava si musí projít očistou a stejně jako při odvykání, tento proces může trvat dny či týdny.

Další překážkou je vnitřní nesoulad partnerů. U partnerů žijících v této dynamice obvykle nesouhlasí konstituce jejich osobnosti, činy a příběhy, které si o sobě vyprávějí. Jejich obrany převracejí příběhy proti jejich skutečné potřebě.

Když mluvím o obranách, myslím instinktivní reakce, které se spustí dřív, než stihneme cokoliv promyslet. Tělo se stáhne, slova se obrátí proti skutečné touze a místo blízkosti zůstane odstup.

Přibližující partner říká: „Už nic nechci," ale uvnitř hoří touhou. Stahující partner slibuje: „Chci být s tebou," a zároveň se odpojuje.

Párové terapie v této dynamice často selhávají. Jsou postavené na rozhovoru a ten filtrují obrany. Vyprávěný příběh ani jednoho tak zpravidla není pravdivý. To, co zazní nahlas, bývá pravý opak skutečného přání. Terapeut slyší dvě protichůdné verze reality a rozhovor se točí v kruhu, zatímco nervová soustava obou partnerů jede dál v zajetých smyčkách.

Smysluplná práce začíná individuálně. Nejprve je třeba zvládnout vlastní obrany a naučit se zůstat sám se sebou v těle. Teprve pak má společný dialog šanci přinést změnu.

Pakliže partneři chtějí své vzorce zahlédnout ještě jinak, mohou k tomu dočasně pomoci změněné stavy vědomí. Někdy se při tom mluví o MDMA nebo psilocybinu, u kterých obrany slábnou a rozhovor plyne přímo. MDMA otevírá blízkost a důvěru, psilocybin dává odstup a jasnější pohled.

Tyto látky mění chemii mozku i způsob, jak spolupracují jeho sítě. MDMA prudce zvyšuje hladinu serotoninu, dopaminu a oxytocinu, tělo zaplaví vlna bezpečí a důvěry. Psilocybin naopak naruší obvyklé propojení mezi oblastmi mozku a spojí části, jež spolu normálně nekomunikují. Vzorce se pak dají vidět z odstupu.

Takové chvíle nejsou řešením samy o sobě, ale údajně mohou působit jako maják. Na okamžik ukážou, že vztah se může pohybovat jiným směrem. K menší obraně, větší důvěře a pravdivějšímu propojení.

Zároveň je důležité říct jasně: tyhle látky jsou v Česku nelegální a jejich účinky nejsou předvídatelné. Bez vedení můžou spíš ublížit a zafixovat stejné vzorce, které se člověk snaží změnit.

Zkoušet to doma je extrémně nebezpečné. Změněné stavy vědomí otevírají hluboké vrstvy psychiky a bez bezpečného rámce se mohou snadno zvrtnout. Pokud se někdo rozhodne touto cestou vydat, má smysl to dělat jen tam, kde existuje legální a bezpečné prostředí vedené zkušenými lidmi.

Teprve v bezpečném rámci, ať už terapeutickém nebo postupně vybudovaném, se otevírá prostor pro menší kroky. Jasně vyslovené ano nebo ne, předvídatelný rytmus kontaktu, drobná gesta bezpečí. Věty jako „Mám Tě ráda, potřebuji chvíli klid" nebo „Jsem tu, i když teď nemluvím" pak nejsou řešením samy o sobě. Jsou potvrzením, že blízkost může být oporou, ne závislostí.

Co s tím hned teď

Začátek cesty vede skrze individuální terapii. Bez ní je proměna osudové dynamiky téměř nemožná. I když jeden vztah skončí, další obvykle nese stejný vzorec. Nervová soustava totiž drží tyto stopy hluboko a potřebuje novou zkušenost, aby se mohla změnit.

Logika sama o sobě nepomůže. Obrany se spustí dřív než vědomá mysl a to, co vypadá jako rozhovor, je ve skutečnosti jen střet dvou obran. Terapie dává rámec, kde se dá krok za krokem zůstat u toho, co by jinak tělo zaplavilo v plné síle. Strach ze samoty, panika z opuštění nebo touha utéct. Právě tímto procesem se otevírá možnost, aby se cyklus extáze a pádu proměnil, místo aby se jen opakoval.

Pro přibližujícího partnera je klíčem učit se vydržet chvíli sám. Nikoliv násilně ale po malých dávkách. Třeba vyjít ven na dvě hodiny někam, kde nikoho nepotká a nemá s sebou nic – žádný telefon, knihu ani hudbu. Naprosto sám, bez čehokoliv, co by odvedlo jeho pozornost.

Tělo na to reaguje panikou a okamžitě nabízí úniky: mobil, práci, jídlo, sex. Jenže právě tyto náhražky brání skutečné změně. Samota je bolestivá (pocitově jako fyzická bolest). Smyslem je zůstat v té bolesti. Začít u minut a hodin a postupně přidávat. Tak se člověk krok za krokem učí, že samotu nejen unese, ale že se v ní může cítit dobře.

Stahující partner má jiný úkol. Nemusí procházet tak těžkým odvykáním. Zároveň však může vztah uklidnit drobnými ujištěními. Stačí krátce potvrdit: „Chci být s Tebou, jen potřebuju chvíli klid." nebo zkoušet říct, co opravdu chce a co ne. Takové maličkosti nevytvářejí falešnou naději. Naopak dávají vztahu předvídatelnost, díky které druhý začíná věřit, že blízkost nekončí.

Pak přichází skutečný obrat. Člověk zjistí, že klid a radost nevznikají z partnera. Rodí se v něm samotném. Blízkost se tím promění z nutnosti na volbu. Vztah je pak místem, kde nehledáme štěstí. Naopak ho tam přinášíme.

Na tomto základě mají smysl i další kroky. Párová terapie. Pomalé budování rytmu kontaktu, jasně vyslovené ano nebo ne a gesta, která potvrzují bezpečí. Tyto kroky samy o sobě vztah nespraví zároveň však ukazují, že blízkost může být oporou, ne závislostí.

Závěr: vztah jako smysl, ne nálepka

Když je ve vztahu násilí, je potřeba co nejdřív odejít.

U ostatních vztahů nemá smysl hledat nálepky dobrý nebo špatný. Podstatné je, jestli v nich dva lidé nacházejí smysl. Smysl nevzniká z toho, co říká okolí. Smysl zpravidla lidé cítí, když vztah dává energii a otevírá hloubku. Chybí-li smysl, vztah se vyprázdní, i kdyby zvenčí působil bezchybně.

Osudová dynamika je vyčerpávající a většinu lidí zničí. Zároveň v sobě nese i zdroj proměny. Když se přestane opakovat křeč mezi přibližováním a útěkem, výkyvy slábnou. Energie, která dřív hnala vztah do extází a pádů, se může proměnit v důvěru, že blízkost vydrží. A právě zkušenost s extrémy otevírá vrstvu blízkosti, která v klidných vztazích často zůstává skrytá.

Søren Kierkegaard, dánský filozof, psal o „skoku do nesmyslného". Tím myslel okamžik, kdy člověk vstupuje do neznáma bez logických důkazů a bez jistoty výsledku. Rozum říká, že to nedopadne dobře a přesto je třeba skočit. Smysl se totiž rodí až v samotném činu, ne předem. Stejně působí i chvíle, kdy se mění osudová dynamika. Vstup do neznámého provází strach, napětí a tělo křičí, že je to nebezpečné. Teprve zkušenost, že to lze unést, otevírá prostor, kde vztah přestává být vězněm osudu a začíná psát vlastní příběh.

Seznam literatury, ze které jsem při psaní tohoto článku vycházel: