Manifest duševního zdraví

Sigmund Freud kdysi řekl, že známkou duševního zdraví je schopnost milovat a pracovat. Jeho žák Donald Winnicott k tomu přidal třetí pilíř, schopnost hrát si, protože hra přináší tvořivost, radost a volnost. Viktor Frankl připomněl, že člověk může vydržet téměř cokoli, pokud má smysl. Carl Gustav Jung dodal, že zdraví znamená umět začlenit temnotu do celku.

Čtyři hlasy, čtyři pohledy, a přesto jedno jádro. Zdraví není nepřítomnost symptomů, zdraví je schopnost žít naplno.

Schopnost milovat, vydržet blízkost, riskovat důvěru a otevřít se bolesti i něze.
Schopnost pracovat, tvořit, dotýkat se reality a dělat něco, co má smysl a přesah.
Schopnost hrát si, být svobodný, uvolněný a tvořivý, dovolit si zkoumat a objevovat beze strachu.

Tohle je kompas duševního zdraví, katalog příznaků nikdy neukáže cestu.

Psychiatrie i psychologie mají své místo, umějí popsat symptomy, ulevit od bolesti, pojmenovat vzorce. Příliš často však redukují člověka na diagnózu, na kód v manuálu DSM nebo ICD. Člověk se ztrácí jako celek a stává se „depresivním pacientem", „úzkostným klientem" nebo „bipolárním případem", tělo i duše se mění v kolonky.

Diagnóza není identita, symptom není podstata.

Znám lidi, kteří nikdy neslyšeli slovo psychiatrie a přesto neumějí milovat, neumějí tvořit ani se uvolnit do hry. Jsou „normální", a přitom uvnitř mrtví.

Znám i lidi, kteří nesou nálepku „nemocní" a přitom dokážou milovat hlouběji než kdokoli jiný, dokážou tvořit s vášní a hrát si s lehkostí, kterou mnoho lidí ztratilo.

V diagnózách se přitom ztrácí to nejdůležitější, živý člověk se svou schopností milovat, tvořit a hrát si. Možná by někdy stačilo, kdybychom se opravdu slyšeli. Místo naslouchání se však často soudíme a snažíme se jeden druhého přesvědčit o své pravdě. Proto jsou lidé uzavření a vynervovaní.

Když dokážeme naslouchat bez soudu a bez potřeby převést druhého na svůj pohled, uleví se nesmírnému množství duševní bolesti. Moderní výzkumy ukazují, že mozek prožívá ticho a ignoraci podobně jako fyzickou bolest, a přitom někdy stačí, aby se člověk cítil slyšený, už to samo spouští proces hojení.

Připomínají to slova z The Sound of Silence, people hearing without listening, people talking without speaking. Naslouchání s přítomností nevymýtí všechnu bolest, ale vytvoří půdu, na které může duševní zdraví vyrůst.

Součástí smyslu mého života je přispívat k tomu, aby ubývalo zbytečné bolesti, která vzniká z nepochopení a ze ztráty pohledu na celek. Věřím, že člověk potřebuje víc než diagnózu a léčbu symptomů, potřebuje být viděn ve své celistvosti, se svou schopností milovat, tvořit i hrát si. Potřebuje vztah, který mu dovolí nést i temné stránky, a prostor, kde má jeho život smysl.

Kdokoli v tom pozná svou vlastní touhu, je vítán, aby se přidal.